KONZUM, obchodní družstvo v Ústí nad Orlicí

 

Odkaz na sekci moje-karta

COOP-BOX

Nová Louže

Fortel

COOP Mobil


Certifikáty pro lihoviny

EET

Náš partner

Zákaznický e-mail

Váš názor je pro nás důležitý
Prodávající:
KONZUM, obchodní družstvo v Ústí nad Orlicí
informuje spotřebitele o tom,
že subjektem mimosoudního řešení spotřebitelských sporů je Česká obchodní inspekce se sídlem v Praze 2, Štěpánská 567/15, PSČ 120 00, www.coi.cz .

Kontakt

KONZUM, obchodní družstvo v Ústí nad Orlicí
Tvardkova 1191
562 13 Ústí nad Orlicí
Tel.: +420 465 553 111
Fax: +420 465 523 082
E-mail: info@konzumuo.cz
19.5.2010 - Kytička ke katafalku

Vzpomínka na naši členku a bývalou spolupracovnici, paní Věru Ruprechtovou

paní Ruprechtová

Bydlela ve vesnické usedlosti, vlastně v bývalé rychtě, jejíž součástí byla hospoda. Před domem malá předzahrádka s pečlivě udržovanými záhony.. Dovnitř se vcházelo verandou plnou květin . Velká kuchyň pamatovala ledacos. Přípravy vesnických bálů a venkovských setkání, kdy se smažily řízky, míchal bramborový salát a pekly výtečné koláče. Byla i svědkem řady jednání o právních problémech, které řešil doktor pro známé i cizí. Když bylo málo hostů, a v lokále se netopilo seděli zde hosté a pili pivo. Obyčejná vesnická hospoda, se sálem, zároveň ale místo kulturního dění. Co se tady všechno odehrálo. Schůze spolků, zkoušky muzikantů, stínání kohouta. Kolik párů se zde seznámilo, kolik přátelství a svárů zde zahořelo. Bez paní hostinské Věry Ruprechtové by to nebylo ono. Měla pohostinnost v genech, po rodičích. Sloužit byla povinnost, tradice a radost. Od mládí pomáhala své matce a dělala to ráda. Všechny dny ale nebyly prosluněné. Tatínek jim umřel brzy a také sestře nebylo dopřáno mnoho dní. Rodinu to však nezlomilo, dál sloužila a pracovala. Mladá slečna vyrostla do krásy a nezůstala bez povšimnutí. Na handlu, jak se tehdy říkalo metodě výuky cizích jazyků, se seznámila se svým manželem, mladým, nadějným právníkem JUDr. Aloisem Ruprechtem a budoucnost jim se jevila v jasných konturách. Život se naplánovat nedá, a co se dnes jeví jako nebe bez mráčku, se v okamžiku může změnit v živelnou pohromu. Nejprve onemocněla maminka a přece nemohli nechat hospodu a hospodářství na pospas osudu. A tak oba, paní Věra a pan doktor byli povoláni. Vidle a hrábě do ruky, poklidit dobytek a večer do hospody točit pivo. Pan doktor mezi tím povýšil na soudce Okresního soudu v Šumperku. Jaká nadějná kariéra a zabezpečená budoucnost. Rodinu, která se rozrostla o dvě děti očekával život střední třídy, stálý, velmi slušný plat a společenská vážnost. Jenže místo toho přišla osudová padesátá léta. Diktatura proletariátu, vláda lidu, jak hlásali, ve skutečnosti panování nových tyranů . Neměli vzdělání, ale měli direktivy od bolševiků z Ruska a prosazovali je všemi způsoby. Noví mocipáni chtěli, aby soudil podle jejich pokynů a direktiv. Odmítl, prostě se nemohl smířit s tím, že by měl odsuzovat lidi podle nového, zmrzačeného práva a místo spravedlnosti páchat bezpráví. A tak mu soudruzi předvedli jak chutná moc. Nechceš soudit podle našeho, tak tě odsoudíme sami – na sedm let do uranového lágru. A paní Věra zůstala zase sama. Tentokrát, ale se dvěma malými dětmi. Mnohokrát, s nimi za ruce, pospíchala za tmy, často za nepohody, studeným sychravým ránem z Kunčic na letohradské nádraží, aby po dlouhé cestě na druhý konec republiky do vězení, mohla spatřit na několik chvil manžela, a děti tatínka. Zbyla jen víra, naděje a láska. Přišli za ní a říkali:“Nechte se rozvést, budete mít pokoj. Takhle budete do konce života jen čistit kravám zadky“. Řekla ne! Tu radost vám neudělám, to raději budu ty zadky pucovat. A tak se mstili – v tom byli komunisté důslední. Dcera do školy? – žádné takové – pěkně do zemědělství , a do Sudet. Paní Věra nezatrpkla, dále sloužila kunčickým hostům, obsluhovala a pracovala do úmoru. Konečně se všichni po sedmi letech dočkali a tatínek se vrátil. Dostal práci v blízkých strojírnách a pak v Jednotě. Tam jsem se s ním poprvé sešel. Byl to krásný člověk. Moudrý, sečtělý a společenský. Řada setkání a jeho výroků se mi vryla do paměti. Osvojil si socialistické právo a byl ochoten pomáhat. Spolu s rodiči jsem se u něj hledal podporu a rady při vyvlastňovacích procesech. S manželkou Věrou se v tichosti starali o usedlost se sálem, stodolami a zahradou. Pečovali společně nejen o předzahrádku, ale také o památník padlých z I. světové války a zeleň na křižovatce. Jen tak, bez nároku na odměnu nebo vděk a uznání. Tichá, hluboká radost ze společného, krásného života, z dětí, vnuků a společenství rodiny. Útrapy lágru, ale nezůstaly dlouho pod povrchem. Manžel a tatínek zase odešel, tentokrát, z pozemského života, navždy. „Na dlaň udělil jsi mi dnů“. A paní Věra? Zase zvedla hlavu. Musí přece sloužit dál. Starala se Konzumu o sklad, nejprve o drobný inventář, potom o vyřazené zařízení, které prodávala zájemcům. To už přišla nová doba, nový impuls a nová naděje. Měl jsem tu čest ji navštěvovat. Setkávali jsme se při různých příležitostech – zvala nás na oslavu narozenin, setkávali jsme se tam při výročí úmrtí a nebo jen tak, příležitostně. Vítala nás vždy s úsměvem, pohoda z ní přímo vyzařovala. Nikdo a nikdy neodcházel s prázdnou. Tentokrát, ale veřejnost nezapomněla. Paní Věra byla oceněna Městem Letohrad a cena ji byla předána při příležitosti koncertu v kostele Sv. Václava. Pak naši zemi navštívila významná osobnost paní Madeleine Korbelová Albrightová (původním jménem Marie Jana Korbelová, ministryně zahraničí USA) a mimo Prahy se rozhodla navštívit rodiště svých předků. Nestává se často, aby ministr zahraničí světové velmoci zatoužil poctít svou návštěvou podhorské městečko, kdesi v podhůří Orlických hor. Stalo se, a nejen to. Paní Albrightová, zvyklá jednat se s světovými celebritami, projevila přání popovídat si s paní Věrou Ruprechtovou a dokonce ji navštívit v jejím bytě na Kunčicích. Před bývalou hospodu přijela kolona aut se vzácnou návštěvou a také s bodyguardy. Setkání se odehrálo v pokoji, který pamatoval lepší časy, vybaveným parádním prvorepublikovým nábytkem a obrazy rodičů od malíře Umlaufa .Zatímco obě dámy vzpomínaly na své předky, které pojilo vzájemné přátelství, seděli ochránci ministra v kuchyni a pochutnávali si na vynikajících českých koláčích, vlastnoručně upečených paní Věrou. Jaké vyznamenání pro město Letohrad a jaká satisfakce pro paní Věru. Řada z nás pracovala v různých funkcích, které přinášely ocenění, ale kdo z nás se může pochlubit, že jednal a přátelsky besedoval se členem vlády první světové velmoci. Těžko to mohou vyjádřit jinak než slovy básníka: „Ba nač bych osudu snad svému lál, že zahrával si se mnou jako s míčem, že hned mě hladil, hned mě šlehal bičem“.

Připomněl se i Konzum a při příležitosti 105.výročí založení družstva udělil paní Věře Ruprechtové vyznamenání za zásluhy.

paní Ruprechtová-ocenění

Čas je neúprosný, den za dnem ukrajuje z našeho vyměřeného času na tomto světě a také odsává síly. Už nebylo únosné, aby byla sama v osamoceném domě. Z počátku o přestěhování nechtěla slyšet a tak ji obstarali buldoka, který ji dělal společnost a trochu hlídal. Pak ale sama uznala, že ji bude lépe v blízkosti svých dětí.

Naposledy jsme se viděli při oslavě jejich 90. narozenin, jako vždy uspořádané ve velkém stylu, pro širokou paletu přátel a známých. Jako by se chtěla rozloučit s milovanou vesnicí, podorlickým krajem a veřejností. Přes vysoký věk, plná energie, elánu a úsměvů. Byla důkazem toho, že někdo dokáže být krásný celý život. nejen v mládí, ale i ve stáří, kdy skráně zdobí vrásky a fyzické síly není nazbyt. A byla nejen krásná vzhledem, ale i hlavně osobností.

„ Odešla tak, jak slétá listí ze stromu, jak malé dítě, když navrací se domů“

Odešla, a s ní symbol patriotství našeho kraje, symbol elánu a nezlomné síly překonávat útrapy života. Odešla do historie a našich vzpomínek. Bude nám chybět.

Ing. Jan Šváb